BERNSKÝ SALAŠNICKÝ PES

 

 

 

Máte nějaký smutný či veselý příběh týkající se psa ?? A nevadí Vám když se zveřejní ?? Pokud ano napiš mi ho do emailu (bern.sal.pes@seznam.cz) PŘEDMĚT: příběh... Fotografie vítána...

 

 

 

Vím o tom, že jsem „ Splněným snem“

 

Na úvod, bych se Vám představil. Jmenuji se Denny, narodil jsem se 27. dubna 2004 v Hýskově na Berounsku moji mamince Jenny a tatínkovi Tulovi. Jsem Bernský salašnický pes. Moje panička se jmenuje Jana, a později se ve svém vyprávění dostanu k tomu, proč se

tento článek takto jmenuje. Mám několik sourozenců. Někteří mají jedno očíčko modré po mamince, neboť jsme bez PP, a panička chtěla, abych měl obě stejná, a tak proto si vybrala zrovna mě. Často vypráví, že jsem byl ten poslední v chumlíku, nikam jsem se nehrnul.

 

Nejprve začnu od toho, kdo my, bernsští salašničtí psi, vlastně jsme. V jedné knížce, kterou

moje panička má v knihovně, píší, že jsme „Medvědi s citlivým srdcem“. A tak si vlastně myslím, že je to hodně výstižné, to k nám moc dobře sedí. Chcete – li  jít po stopách našeho

původu, tak musíte jít o mnoho, vlastně o sto let zpět. Poté se vydat na výzvědy do odlehlých údolí švýcarských Alp, jako kdysi jeden pán, který se jmenoval Albert Heim. Tento pán je

prý často nazýván „otcem“ švýcarských salašnických psů. Možná pravda, že bychom bez

něho ani neexistovali.

Abych to vysvětlil, tento pán odhalil cenné dědictví starých pracovitých psích plemen pevného charakteru a jeho názory se mu podařilo prosadit.Skoro do přelomu století, nebylo v samotném Švýcarsku o nějakém cílevědomém chovu švýcarských salašnických psů vůbec řeči, neboť zámožní si mohli dopřát psa pro potěšení a byli také ochotni a schopni například za vycvičeného loveckého psa dost zaplatit.Obyčejní lidé, zase psy využívali jako hlídače, nebo tažné psy.

Všichni ale znali vhodnost a využitelnost k pohánění krav, ke spolehlivému hlídání usedlostí, nebo k zapřežení tažných psů silných jako medvěd před nákladní vozík.  Zmiňováný pan Heim patřil mezi ty, kteří uspořádali první výstavy salašnicých psů. My, lidově nazývaní „ BERŇÁCI“, stojíme v čele všem salašnickým psům. Naše pověstná  „AURA“, naše živé, tmavě hnědé oči, leskle černá srst, zářivě rudohnědé pálení a široká a jako okvětní plátek bílá hruď, ozařuje i našeho majitele. V té kniže, o které jsem psal, taky píší, že prý se Vám mockrát za život stane, že až se mnou půjdete na procházku, budou mě lidé obdivovat. I tomuhle, musela moje panička dát za pravdu. Jsou mi čtyři roky a není dne, kdy si vyjdeme na mou milovanou procházku, abychom nepotkali někoho, kdo by mě obdivoval, ptal se jí kolik že prý toho sním – ha drzost, neznamená, že když dobře vypadám, tak že hodně žeru J….

 

Byly chvíle, kdy to se mnou neměla panička lehký. Jsem velmi učenlivý, baví mě to a vždycky bavilo. Ale zase se mi kolikrát nechce, jsme pohodlní a někdy nás do toho pohybu musí náš paníček nutit. Neměl jsem problém se naučit základní pravidla slušnosti – aby se mnou panička mohla mezi jiné lidi. Naučil jsem se chodit na vodítku, bez vodítka, přijdu na přivolání, ale přiznávám se, že občas mi to trvá a panička musí zvýšit hlas, sednu a lehnu, protože vím,že za to něco dostanu a když se mi chce, tak se i umím překulit na záda. Když mi to nařídí, tak jdu i do boudy – čemuž říkají místo… Jo a hrozně rád se líbám – to dávám pusinku hned na první pobídnutí. Jsem hrozný mazel…tulím se, lepím se a často se přímo

roztáhnu paničce na nohu, když si venku sedne ke mně. To jsem prostě já. Říkají mi Denis, slyším na Dennyho i Denise, je mi to tak nějak jedno. Jeden čas jsem zlobil hodně s jídlem.

Od mámy – paničky jsem naučený na granule. Jenže ty jedny, co prý mi měli dávat, mi hodně brzy přestaly chutnat. A to se vyzkoušelo značek, než  jsem se zase usadil na jedný.Panička nedodržuje to pravidlo, že bych měl být jen o granulích, občas mám totiž posvícení, a mám maso s kolínkama, nebo maso s rýží, taky mi hodně dávají tvaroh. Já bych pil mléko, ale my prý bychom ho neměli. Ale panička mi ho občas přidá do granulí, protože ví, že je tak sním a že je zdravé pro mé kosti a klouby.

Mám mírumilovnou povahu, mám strašně moc rád svý lidi, nedám na ně dopustit. Jsem dobrý hlídač. To spustím alarm, když se něco děje, co nemám rád a nebo co

 

neznám. Protože se hrozně rád tulím ke svým lidem, nepatřím ke psům, kteří by od svých

pánů utíkali. Já, i když bych mohl, někdy zapomenou zavřít vrátka, tak jen oběhnu barák, abych se podíval, co je kolem nového, který kamarád pes zrovna prošel, ale hned se vrátím.

Chápu, že o mě mají strach, neboť vím, že mě taky moc milují, jako já je. Chtěl bych se kamarádit s každým pejskem, kterého potkám, ale zrovna svoje sousedy jezevčíky, ty nemusím.Hrozně na sebe štěkáme a mě za to doma stále kárají. Jenže já musím prostě reagovat na to, co kluci říkají. Musím jim odpovědět, protože jsem prostě dobrej kámoš. Jsem přítel do nepohody, jak se otevře kufr od auta, hned bych někam jel. Vozí mě totiž ta starší panička a paník na chalupu, tam mám taky svůj domeček. Je tam klid, a já tam jezdím strašně moc rád, protože se tam vyspím a naberu síly, abych doma mohl pracovat a řádně hlídat. Panička Jana a nebo Jana starší se mnou chodí každý den na vycházky. Já chodím moc rád. Nejradši se toulám lesem, někde v chládku, chodím k rybníčku. Miluju sníh, klidně se hodiny vydržím v něm válet a oni mají strach, že nastydnu..Jé, vždyť my jsme byli tak naučení, tak vychovaný, mám obrovský kožich a mně zima není, nebojte se. Když jsou hodně silný mrazy, tak mi nandají do boudy slámu. Taky mám problém v tom,že nemůžou pro mě najít vhodnou nevěstu. Každá se mi nelíbí a tady v okolí nás BSP moc není, a ty, co jsou zdaleka, těm se nechce tolika kilometrů jet, když bych je já – hrdý a vybíravý krasavec -  mohl odmítnout. To neznamená, že když se holka líbí paničkám, že se musí líbit mněJ..

 

Co bych mohl dodat na závěr, snad to, že jsme ideální rodinní psi, společníci, že máme velký smysl pro vcítění do lidského trápení, že kdybychom mohli mluvit, moc rádi bychom Vám řekli, že Vás moc milujeme a že každé pohlazení je pro nás potěšení. Dodám to, proč jsem tím splněným snem. Panička si přála velkého, milujícího společníka. Nikdy si neuměla představit, že ho najde v tomhle druhu psí rasy. A našla ho ve mně a já jsem na to náležitě hrdý. Vím o tom, a taky se tak chovám. Jsem její splněný velký sen a ještě jeden v souvislosti se mnou panička má, a to ten, abychom nám takhle spolu bylo ještě mnoho let dobře.

 

S láskou Váš Denny a Jana